Historický úvod

Dějiny buddhistického písemnictví jsou dlouhé asi 2000 let, pokud trváme na doslovném významu „písma“. Při započtení doby ústního přenosu je to asi 2 500 let. Samotný Buddha nic nezapisoval, ale někteří jeho žáci si jeho promluvy pamatovali a po jeho smrti je předávali dál. Protože v té době už měla Indie dlouhou tradici v učení textů zpaměti, byl to asi způsob spolehlivější, než se nám to dnes může zdát. Správnost znění byla v tomto případě kontrolována společným přednesem skupin mnichů, kteří se věnovali dané části textů.
Poprvé byly soubory Buddhových rozprav zapsány ve 30. letech př. Kristem na Šrí Lance. V podstatě byly zapsány už hotové a ustálené soubory tzv. Pálijského kánonu. To jsou primární texty školy théravády („učení starých“). To byla podle tradice jedna z osmnácti škol, které tehdy existovaly, a jediná, která existuje dodnes (zeměpisně vzato přibližně v jihovýchodní Asii).
V té době už ale vznikaly nové texty, patřící k tzv. mahájáně („velký povoz“). To byl nový proud, vzniklý ve století před Kr. V jeho rámci vznikly rozsáhlé texty, které byly chápány jako základ nových škol ve vývoji buddhismu.
LV

Úvod k mahájáně

Hnutí mahájány vzniká několik staletí po smrti historického Buddhy (5.–4. stol př. n. l.) a rozšířil se zejména v zemích východní Asie (Tibet, Čína, Mongolsko, Korea, Japonsko). Tento původně výhradně myšlenkový proud (mahájánoví mniši zpočátku žili v klidu a míru v klášterech s ostatními mnichy) se vymezoval proti tehdy převládajícímu chápání buddhismu jakožto cesty za probuzením jednotlivce a zdůrazňoval soucit se všemi myslícími a cítícími bytostmi. Osoba, která se rozhodla, že bude ze všech sil a s pomocí moudrosti pomáhat všem cítícím bytostem, se nazývá bódhisattva. Jako bódhisattvové se často označují pokročilí praktikující lidé v různých mahájánových školách, například v zenu, ale jsou tak označovány i mytologické bytosti, které se ve všech ohledech chovají a vypadají jako bozi (bódhisattva soucitu Avalókitéšvara, bódhisattva moudrosti Mandžušrí apod.). Myšlenkově mahájána vychází zejména z takzvaných pradžňápáramit (texty o dokonalé moudrosti), což jsou rozpravy připisované historickému Buddhovi, které se „ztratily“ nebo tajně tradovaly několik stovek let, až se v příhodný okamžik zase objevily. Obvykle obsahují výrazně jinou nauku, než rozpravy pálijského kánonu, a théravádoví buddhisté jejich autoritu neuznávají. Mezi nejznámější pradžňápáramity patří krátká sútra Srdce, jejímž jediným tématem je prázdnota. S prázdnotou a jejím významem mahájánové texty pracují často, nejde však o „naši“ západní nihilistickou prázdnotu, nýbrž o zachycení názoru, že věci kolem nás nemají žádnou stálou a neměnnou podstatu, neustále se mění – a jsou proto v posledku prázdné.

Když si to shrneme, tak v praktické rovině je pro všechny školy mahájánového buddhismu charakteristický důraz na soucit, zatímco ve filozofické rovině zaujímá ústřední místo prázdnota. A následovník mahájány by měl umět tyto dva póly propojit.

Pro hlubší vhled do tématu vřele doporučujeme knihu Buddhistické myšlení od Paula Williamse (http://www.databazeknih.cz/knihy/buddhisticke-mysleni-uplne-uvedeni-do-indicke-tradice-127711) a rovněž jeho Mahájánový buddhismus, který je k dispozici i v českém překladu.
PH

Pálijský kánon