Historický úvod

Dějiny buddhistického písemnictví jsou dlouhé asi 2000 let, pokud trváme na doslovném významu „písma“. Při započtení doby ústního přenosu je to asi 2 500 let. Samotný Buddha nic nezapisoval, ale někteří jeho žáci si jeho promluvy pamatovali a po jeho smrti je předávali dál. Protože v té době už měla Indie dlouhou tradici v učení textů zpaměti, byl to asi způsob spolehlivější, než se nám to dnes může zdát. Správnost znění byla v tomto případě kontrolována společným přednesem skupin mnichů, kteří se věnovali dané části textů.
Poprvé byly soubory Buddhových rozprav zapsány ve 30. letech př. Kristem na Šrí Lance. V podstatě byly zapsány už hotové a ustálené soubory tzv. Pálijského kánonu. To jsou primární texty školy théravády („učení starých“). To byla podle tradice jedna z osmnácti škol, které tehdy existovaly, a jediná, která existuje dodnes (zeměpisně vzato přibližně v jihovýchodní Asii).
V té době už ale vznikaly nové texty, patřící k tzv. mahájáně („velký povoz“). To byl nový proud, vzniklý ve století před Kr. V jeho rámci vznikly rozsáhlé texty, které byly chápány jako základ nových škol ve vývoji buddhismu.

Pálijský kánon
Úvod k mahajáně