Jak vzniká utrpení

Následující text vznikl tak, že jsem poskládal za sebe čtyři starší příspěvky. Nejsou (alespoň zatím) nijak upraveny do souvislého textu.

Úvod
Když uvažujeme o světě a životě v celku (jak jsme to jak jsme to do této doby v čajovně dělali), je těžké dojít k nějakým definitivním závěrům s všeobecnou platností. Je příliš mnoho lidí a příliš mnoho kombinací všech možných událostí, ve kterých jsou zapojeni. A jejich vyhodnocení vždy závisí na našem vlastním chápání a vidění světa. Chceme-li dojít k určitějším závěrům, potřebujeme to zjednodušit, obrazně řečeno najít jakýsi základní atom.
01
Mluvili jsme už o tom, že svět je vždy můj svět, vždy je takový, jaký ho člověk vnímá a chápe. (Nezajímá nás tady, jestli je za tím nějaký objektivní svět či co to vůbec má znamenat. V naší úvaze to nehraje žádnou roli.)
Nejmenším prvkem tohoto světa je vjem. Nemluvíme tu samozřejmě o fyzice, biologii, fyziologii ani neurologii. Pokud bychom to měli nějak zařadit, jsme v oblasti psychologie. Řečeno jednou větou, vjem je uvědomělý kontakt. Má tři složky: funkční smysl, vnímaný objekt a uvědomění – to je složka nezbytná k tomu, aby se z kontaktu stal vjem. V každé chvíli máme bezpočtu kontaktů se světem, zaměření vědomí (pozornost) je to, co mezi nimi vybírá vjemy.
Vjem je základní prvek světa, protože v něm máme základní zprávu o tom, jaký svět je, a současně je to bod, na jehož základě se rozhodujeme o naší účasti na vytváření světa.
Možných vjemů je nekonečně mnoho, nás ale jejich konkrétní obsah nezajímá. Zajímá nás naše reakce na ně z hlediska bolesti/příjemnosti, protože to je – z definice – to, co určuje, zda to chceme nebo ne. Takže v prvním kroku určujeme: „bolí to nebo ne“ a „je to příjemné nebo ne?“ Když spojíme ta „nebo ne“ do jedné přihrádky, máme tu tři kategorie pocitů, vyvolaných vjemy: příjemné, bolestné, ani příjemné ani bolestné.
Nejprve něco k té poslední kategorii, kterou můžeme zkráceně označit jako „neutrální“. Znamená, že jsme si nějaký kontakt uvědomili (je to tedy vjem), ale nebudí to v nás žádné emoce, není to něco, co s námi pohne. U těch nepříjemných vjemů je to stejně jasné – v zásadě je nechceme. Když mě něco bolí a mohu tomu uhnout, uhnu; když se mi nelíbí, co slyším z televize, přepnu nebo vypnu ji. S příjemnými pocity je to naopak.
02
Ještě znovu shrnu jednou větou minulý příspěvek: na vjemech jakožto základních prvcích našeho světa nás zajímal pouze jeden aspekt: to, zda jsou příjemné nebo nepříjemné, zda nás motivují k pohybu (doslovně nebo obrazně, směrem k anebo od zdroje).
Základní (fyzio)logické schéma je jednoduché: na bolest reaguje bytost snahou o únik, pokud není možný, bolest snáší; na příjemnost nemusí reagovat, je to prostě odměna. Pokud všechno probíhá v tomto rámci, není tu žádný (zbytečný) problém a dostáváme správné informace o světě (alespoň v té základní rovině).
Ve skutečnosti ale člověk už zde problémy vytváří a pomáhá mu v tom jeho nejsilnější nástroj – mysl. Bolest či nepříjemné stavy všech stupňů intenzity vyvolávají odpor, tedy stav, který je sám o sobě nepříjemný a přitom nemá žádný přínos k zániku bolesti, takže prostě k původnímu nepříjemnému stavu přidává ještě další.
K tomu se ještě přidává fakt, že reakce na bolest/nepříjemnost ji může i mnohonásobně zesilovat na základě toho, že do něj vkládá pozornost. Kromě uvedeného odporu je zde mnoho mechanismů, na základě kterých k tomu může docházet; většina z nich bude mít jako hlavní složku kombinaci představivosti a strachu. A tak se řetězením představ může třeba i z malé a časově omezené nepříjemnosti stát velké utrpení.
V případě reakce na příjemný pocit není uplatňována schopnost zaměřením pozornosti jeho velikost zvětšovat; asi častěji se stane, že si ho zkazíme strachem, že se zkazí nebo odejde. Toto druhé je ovšem jisté, ale není to důvod, aby příjemný pocit přestal být příjemným.
Zatím se stále zabýváme jedním vjemem ,popř. ještě efekty, které bezprostředně následují. V jistém smyslu nám jde o první vjem, začátek světa. Samozřejmě už předpokládám dospělého jedince a ten už má nějakou historii a za sebou bezpočtu vjemů. Ano, ale tak je to vždycky – vždy je tu už nějaká historie. Nelze dojít k počátku, protože ten má zase něco před sebou. Představme si to tak, že v jedné oblasti existence vyvstává další, nová. Zkoumám, jak vzniká nový svět. Nejde ovšem o svět, který zkoumá např. fyzika, ale o můj svět; svět, ve kterém budu žít.
03
Protože člověk není vybaven jen jednoduchým vnímáním, ale také pamětí, představivostí a inteligencí, popis v předchozím odstavci není zdaleka úplný.
Pokud proběhl uvažovaný první vjem normální – řekl bych zdravou – cestou, jeho výsledkem je informace, zda je tento vjem žádoucí nebo ne. Tato informace se nějak uloží v našem těle. Samozřejmě ta informace není jen čistá informace „ano“, „ne“, má jistou intenzitu a naladění (člověk není počítač). Pokud ale má zůstat v základě informací, nesmí tato intenzita překročit jisté hranice. Při splnění této podmínky je naše prožívání funkční – víme, které vjemy jsou pro nás kladné a které záporné, a není tu nic víc. Jsme plně otevřeni dalším informacím.
Pokračujme dál, k dalšímu opakování stejného vjemu (podobného natolik, že je vnímán jako stejný).* Uvažme nejprve linii vjemů nepříjemných. Pokud se opakuje nepříjemný vjem, jeho paměťový záznam se posiluje, a tím také roste – může růst – jeho význam pro vnímající bytost. To může vést ke dvěma typům reakce: konstruktivní a destruktivní. Konstruktivní reakce znamená, že se jedinec snaží zjistit příčinu nežádoucí situace a možnosti, jak se jí vyhnout, pokud to jde. Pokud to nejde (při daném stavu poznání), nezbývá, než se sám situaci přizpůsobit. Destruktivní reakce může mít více podob. Při uvědomělé reakci si uvědomuji problém a hledám řešení, jenže nesprávným způsobem. Pokud reakce probíhá zcela neuvědoměle, je mimo kontrolu a rozvíjí se živelně podle osobních dispozic. Vzhledem k tomu, že základní ladění procesu je bolestné, rozvíjí se spíše destruktivní sklony a reakce – odpor (v extrémní formě nenávist) a strach. Výsledkem je pak nový psychický komplex, který může mít mnoho podob, od drobných „mušek“, zvláštností či zdrojů nepohodlí až po zásadní problémy (blok,trauma, fobie ap.).
Ve skutečnosti je asi běžná kombinace uvedených procesů – uvědomělých i neuvědomělých. Člověk cítí nějaký problém, ale nechápe jeho příčiny. Snadno pak dojde k tomu, že si něco vymýšlí nebo se chytne něčeho, co slyší a vyhovuje jeho naladění.
Teď se podívejme na opakování vjemu příjemného. Samozřejmě i zde platí, že opakováním se paměťový záznam posiluje. Reakcí na to je vznik záliby v daném jevu; z té se může vyvinout to, čemu říkáme závislost.
04
Shrnutí procesu: z jednoho vjemu se opakováním stane věc/předmět/situace, ke které máme vztah chci/nechci. (Zde ještě je ta libost/nelibost vázána na svůj předmět, neexistuje samostatně.) Z toho se může (ale nutně nemusí) vyvinout samostatná entita – touha/odpor – která už žije vlastním životem. Ta se může vyvinut do krajní podoby, kterou můžeme označit jako závislost/fobie. Tím myslím psychický komplex, který nejen že žije sám sám o sobě, ale vlastně už řídí život člověka, který si ho vypěstoval a který už není schopen ho zvládnout, neposlechnout. Není ostrá hranice mezi tím, co označuji jako entita touha/odpor a závislost/fobie. Už i to první mě omezuje, působí nepohodlí, transformuje můj život. V zásadě jsem ale schopen tu věc odložit, neposlechnout (i když při tom mohu trpět).
Vyvstává tu ovšem otázka, proč vlastně bychom neměli jen čistě sledovat dosažení slasti a vyhnutí se bolesti. Stručně řečeno – protože to nejde. Pro zdůvodnění musíme vystoupit z toho velmi úzkého modelu fungování bytosti, v jehož rámci jsme teď uvažovali. Jde o to, že mechanismus bolesti a slasti je fakticky jen jeden aspekt existence, který má pomáhat orientaci a pohybu ve světě. Pokud jevy s ním spojené překročí pomocnou funkci a začnou určovat průběh života, celý systém přestane fungovat.
Představme si robota, který funguje na základě sady programů pro pohyb ve svém prostředí a má stanovené nějaké úkoly. Je vybaven také mechanismem bolesti a slasti, protože potřebuje nejen vědět, že se mu např. pálí kabely, ale také mít silnou motivaci to zastavit. A naopak má být odměněn za to, že se chová korektně, výhodně pro svou konstrukci. Pokud by ale nastala situace, že by se jen neustále snažil vyhýbat nebezpečí přehřátí kabelů anebo naopak jen seděl u zásuvky, protože by bylo příjemné dobíjet baterie, nemohl by plnit zadané úkoly. Mohl by ovšem říci: „No a co?“ Jenže pak bychom asi takového robota odpojili od zdroje úplně a poslali do opravy.
Člověk ovšem není robot, ale jeho fyzická složka má dané zákony fungování a stejně tak je daná sada vnitřních programů, které určují jeho cítění a jednání. Základy dostaneme do vínku už při početí, na jejich základě se pak později v rámci nějakého společenství učíme tomu, co bychom v našem příměru označili jako programy. Ty pak primárně určují naše jednání i cíle, které jsme schopni si stanovit (s plným vědomím nebo instinktivně). Takže pokud skončíme tak, že chceme jen sedět u nějakého zdroje blaženosti a nedělat nic jiného, zabrání nám v tom několik věcí: 1) umřeme hlady; 2) nenechá nás okolí; 3) sami s tím nebudeme spokojení, protože naše dlouhodobé programy stále platí a říkají nám, že bychom měli dělat něco jiného.

Jako doplněk ke dvěma předchozím příspěvkům přidávám popisované schéma vývoje od vjemu k fóbii či závislosti v jednoduchém přehledu.

vjem0

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>