Siddhártha Gautama se narodil před asi 2500 lety v severní Indii. Místem jeho narození jsou podle tradice zahrady Lumbiní, které dnes leží hned za hranicemi himálájského království Nepálu. Siddhárthův otec Šuddhódhana byl vladařem malého království Šákjů. Samozřejmě byl velmi potěšen, že má dědice, který ho bude moci následovat na trůnu.
Nebyl ale příliš potěšen, když mu jeden mudrc předpověděl – když pohlédl na dítě – že pokud se nestane velkým vládcem světa, stane se velkým náboženským učitelem. Šuddhódhana si uvědomoval, že Siddhárthovu mysl by mohly k náboženství obrátit nejspíše tvrdé a bolestné životní zkušenosti, a tak udělal vše, co bylo v jeho moci, aby je udržel mimo princův život. Siddhártha byl proto vychováván v uzavřeném světě bezpečí a přepychu. Žil v krásných domech, nosil obleky z nejvzácnějších látek, jedl pouze nejvybranější jídla a trávil čas v radovánkách.
Siddhártha dospěl a nakonec se oženil s mladou princeznou jménem Jašódhara, která mu porodila syna Ráhulu. Jednoho dne však přesvědčil svého čeledína Čannu, aby ho zavedl dolů do místní vesnice, kde do té doby nebyl. Podnikl celkem čtyři cesty do vesnice, které úplně změnily jeho život. Na své první cestě potkal starého člověka, na druhé nemocného člověka a na třetí potkal skupinu lidí nesoucí tělo zemřelého k místu spálení. Protože nikdy předtím neviděl stáří, nemoc a smrt, byl pochopitelně hluboce otřesen. Ve skutečnosti byl tak otřesen, že život v paláci už pro něj nebyl dále nejen příjemný, ale dokonce ani snesitelný. Skutečnost utrpení a možnost nalézt způsob, jak ho ukončit, se mu staly posedlostí. Při čtvrté návštěvě vesnice přišel na možný způsob,jak nalézt odpověď na své problémy. Potkal asketu, „svatého muže“, jednoho z těch, kteří se vzdali všeho, aby mohli žít zbožný život. Přesto, že neměl nic, tento muž vyzařoval klid, který naznačil Siddhárthovi, že on se už nějakým způsobem vyrovnal s nepříjemnou skutečností utrpení.
A tak se Siddhártha rozhodl následovat příklad askety. Uprostřed noci vyklouzl z paláce, vyměnil svůj přepychový hedvábný šat za prostý oranžový šat svatého muže a ostříhal si všechny své krásné černé vlasy. Potom, když neměl nic než žebráckou misku, aby mu do ní lidé dávali jídlo, započal své velké hledání.
Siddhártha šel ke všem věhlasným učitelům své doby a naučil se od nich všemu, co uměli. Přitom se podroboval tvrdému tělesnému odříkání a trýznění. Žil v divokých lesích, spaloval se v žáru poledního slunce a mrzl v noci, spal na loži z trní; někdy žil na hřbitovech; hladověl, dokud nezhubl tak, že když se dotkl svého žaludku, cítil páteř. Stále ale nemohl najít odpověď na svůj zásadní problém – a uvědomil si, že pokud půjde dál touto cestou, pravděpodobně zemře dříve, než ji nalezne.
Proto si vzal trochu jídla – dost, aby znechutil své společníky, kteří ho ihned opustili. Potom se posadil na „místo rozhodnutí“ pod velkým stromem Bó, na místě, kterému se dodnes říká Bódh-Gajá. Byl rozhodnut zde sedět, dokud nenalezne odpověď anebo zemře. Během májové noci za úplňku se Siddhártha pohroužil do hluboké meditace a dosáhl nových úrovní vědění. Viděl do svých minulých životů, viděl, jak působí karma (karma znamené volní čin: čin provedený výběrem nebo vědomým rozhodnutím, které má neodvratný účinek – dobré činy působí dobré následky, špatné činy špatné následky); viděl jak překonat žádost, připoutání k bytí a lpění na falešných nebo ustálených představách. Nakonec, když vyšla Jitřenka, probudil se jakoby ze sna a mohl slavnostně vyhlásit: Bylo dosaženo osvobození …, Zrození je vyčerpáno, svatý život je již u konce, co mělo být vykonáno, je vykonáno, již není nutno přicházet…“
Již nebyl více Siddhártha Gautama, ale Buddha – Probuzený. Viděl věci, jak skutečně jsou. Někdy se o něm říká, že dosáhl nirvány. Nirvána je vyvanutí chtivosti, vyvanutí nenávisti a vyvanutí klamu. Její podstata nemůže být vyjádřena slovy; každý člověk ji musí poznat sám ve svém vlastním srdci. Buddha nejprve váhal, zda má říci ostatním lidem o tom, co objevil. Cítil, že mu nebudou rozumět. Nicméně, byl přesvědčen, že jsou i takoví, kteří mají „pouze trochu prachu v očích“. Těm by mohl prospět, když je osloví.
Proto odešel do Isipatany (nynější Sárnáth poblíž Banárasu), kde pak v Jelení oboře přednesl svou první řeč. A tak započalo pětačtyřicetileté období jeho učitelského působení. Buddha učil příslušníky všech tříd, stavů a typů mužů i žen. Cesta, kterou učil, je často nazývána střední cestou, protože učí, že bychom se měli snažit držet střední cesty mezi všemi extrémy. Buddha okolo sebe brzy shromáždil následovníky, kteří byli připraveni všeho se vzdát, aby mohli naslouchat jeho učení a uskutečňovat je.
A tak vznikla Sangha: společenství mnichů a mnišek, které bylo od počátku podporováno velkým společenstvím laiků. Buddha zemřel v Kušinagaře, když mu bylo asi 80 let. Jeho poslední slova byla: „Pomíjející jsou všechny složené věci. Usilujte s bdělostí. Poté vplynul do toho, čemu buddhisté říkají Parinirvána nebo Úplná nirvána, do stavu, který je možno vyjádřit slovy ještě méně než Nirvánu.
(převzato od Buddhist Society London)